Bolest je důkazem že žiju kap.1 - Dívka která nic nemá.

23. ledna 2013 v 20:18 | Konoko Yoyo |  Bolest je důkazem že žiju - série
Ták tedy, jelikož to tu stojí (stojí jakože se to nehýbe! nic dvojsmyslného na tom nehledejte! :D) tak sem se tedy rozhodla. Aby to tu alespoň trošičku přibývalo, budu tu každý týden v Pondělí přidávat jednu kapitolu ténhle mé nové (né tak docela) povídky :) Bolest už zažil určitě každý z vás, jak tu psychickou, tak tu fyzickou :) No a já o bolesti jiných moc ráda píšu. U mě prostě není povídka povídkou, když tam někdo netrpí bolestí! :D A to hlavně tak, že se jim stávají různá ošklivá zranění :,D No jo... Prostě mám ráda... Bolest a krev.... Ale né na sobě!!!! :D :D :D :D Nuže tuže.....
Kapitola 1. Dívka která nic nemá.
UPOZORNĚNÍ: slečna má velice pestrý slovníček :D , a asik... nic :_D yaoi ani yuri to není takže v poho :)


Tak to jsem já... Né né... Díváte se špatně, já nejsem ta roztomilá dívenka s copkama... Né ani tam ta ne. Trochu vlevo... á... ano to jsem já. Přesně ta s tím obvazem na ruce a sešitým obočím... Co? Co se mi stalo?? Ale nic moc... Jen se velice ráda dostávám do problémů... A jo jméno. Nemám ani načechrané vlasy ani andělskou tvářičku. Mám jen bílé vlasy smotané do culíků -aby nepřekážely- a doškrábaný ksichtím se světlýma očima. Ty jsou na mě jediné krásné = =" Jmenuju se Naru. Je mi šestnáct a třičtvrtě. Sem chudá a žiju sama (jako obvykle :D šak v anime sociálka není! :D) Jak doma, tak i v celém životě. Jsem sama... Né v klidu nejsem osamělá a nikoho nepotřebuju. Lidi jsou svině a svět je na nic. Ale je sranda pozorovat, jak jsou lidi hloupí a jaké blbé dělají chyby. Jestli jsem EMO? Podle mě je naprostá kravina ubližovat sobě samé, já si radši počkám až mě zmaluje někdo jiný a já mu to pak hezky oplatím >:D Jistě... Je pravda že to většinou bolí, ale mě né tak moc jak toho druhého. Né že bych se vychloubala, ale... vyhrávám... často.
Dneska je zase klid. Už třetí den v kuse prší. Sice jen takový jemný deštík, ale prší. Na ulici ani noha. No vlastně podle toho jakou ulicí jdete... Pokud bereme i vedlejší uličky po stranách, tam bývá až neobvykle rušno. Naleznete tam feťáky, bezdomovce, úchyly, různé partičky a gangy no a spoustu dalších divných a nebezpečných lidí. A co je až extrémně komické... často se tam objeví i lidé, kteří se tam dostaly jen smutnou náhodou,nebo tam byli nedobrovolně zataženi. Takoví lidé to pak mají spočítané. Jen málokdy někdo kdo by pro ně riskoval. Pokud si vás v těchto uličkách odchytí nějaký zloděj nebo snad úchyl, máte skrátka smůlu... No.... Ale co je zajímavé. Už sem se od středy s nikým neporvala.... A to je Pátek! Že bych prostě jen přestala zakopávat o problémové části? Sem si jistá že ne = = Jakto? No, o mém zmýlení mě přesvědčilo několik hlasů z blíské uličky. Bez přemýšlení sem zahla abych zjistila co se děje. No vlastně sem ani zjišťovat co se děje nemusela... Ono vám to dojde už jen podle té věty ,,Ale no ták, jen si trochu užijem." ... Fuj! Jen co sem zahla, naskytl se mi pohled na tak smutnou, ale častou situaci. Dívčina, možná jen o něco starší než já, je násilím přitisknuta zády ke stěně. Triko má na cáry, pásek rozepnutý. Někdy mě až udivuje, jak si někdo dokáže zkazit život a pak má nutkání ho ještě kazit ostatním... Z těhle lidí je mi na blití! ,,Hej! Na co tak civíš ty dě°ko!" otočil se na mě jeden z dvojičky chlapců. Je opravdu smutné, že tak mladí kluci dělaj něco takového... No ano mladí. Tipuju je tak na 20... Možná jen o trošku víc. Bože že to mají vůbec za potřebí. ,,No... Na nic moc, jen na dva blbečky, kteří se očividně nechtěli zabývat hledáním přítelkyně..." odpověděla jsem s klidem a pomalu šla k nim. ,,Kdo si myslíš že si ha?! Chceš si z nás dělat srandu?!" ,,Ale pánové...Na to si vystačíte sami." Tím sem je asik naštvala... Jupí ^^ ,,Ne°er mě!!" vykřikl ten co držel tu holku a rozběhl se zamnou. ,,Chceš mi ulehčit práci?? Ale já bych tam došla...."podotkla sem a zastavila se. Mířila na mě smradlavá a slizská pěst. V klidu sem se se vyhla a s malým úšklebkem mu podkopla nohy. Škoda, nespadl, ale očividně se ještě víc naštval. Vytáhl nožík, kterým pravděpodobně upravil oblečení té slečnya opět se je mě rozběhl. Začala bitka... I přes to, že bych se svojí silně odřenou rukou neměla moc blbnout, sem ránami nešetřila. Při potyčce sem nabyla nemálo novými modráky a boulemi. Naštěstí sem nebyla zasáhnuta nožíkem. No... skoro. Řízl mě do líčka, Jen jemně ale krev z toho tekla proudem. Ale krev má krev byla oproti jeho pobité puse a vyraženému zubu naprosté nic. Poslední kop. Nožík mu vyletěl z ruky a tak sem měla zaručené vítězství. Ano vzdal to. Přihlížející kolega měl nejspíše podělané katě a tak se rozběhl za ním. Ještě se se mnou nezapomněli rozloučit pár pěknými nadávkami a byli fuč. ,,Dě...děkuju..." ozvala se ta slečna s plnou tváří slz. ,,Za takové věci se neděkuje... Si v pohodě? Cos tu vůbec hledala...?!" ,,Já...já sem se měla sejít s kamarádkou... a oni říkali že ji znají a..." ,,Si snad blbá?! Bože... Nemůžeš věřit všemu! Víš co by se stalo kdybych se tu neobjevila?! Nemáš ani ponětí jaké to může být..." Slečna byla v šoku a nepřestávala brečet... ,,Bože..." povzdechla sem si... ,,Vstávej, potřebuješ doprovodit domů??" optala sem se. ,,Ne ne.... to je v pořádku... děkuju..." ,,Hmm... měla by ses obléct a co nejrychleji odsud zmiznout...." podala sem jí (snad) její mikinu a pak ji nechala za sebou, tam kde je... Teď už jí nemám jak pomoci... ,,Sakra...!" zasyčela sem, když sem si přejela dlaní přes tvář. Z rány nožem tekla halda krve. ,,No co... déšť to smyje..." povzdychla sem si a šla dál po mokrých ulicích... Zkrátka můj obvyklý den... - -
,,Sem doma..." ozvalo se menším polorozsypaným domkem. Né né, nezbláznila sem se, ani netrpím samomluvou, pouze sem zdravila kocoura. ,,Nazdár, byl jsi tu beze mě osamělý??" usmála sem sena černého kocoura a jemně ho pohladila. Nikdy sem si nemohla přiznat, že bych mohla být osamělá a tak sem smutek přenášela na kocoura. Je to jediné stvořeníčko se kterým se cítím alespoň trochu nějak... Jediný tvor který mi dovolil být sama sebou a nechávat své city vyplout na povrch. Často mi stékaly slzy z tváře a kocour byl jediný kdo mi pomáhal. Jen proto jak moc mi chyběla láska... Láska rodičů, láska kamarádů... Vždycky to ale rychle zaženu a vrátím se do svého brnění. Nerozbitné brnění proti proniknutí citů. Já totiž nechci být a nejsem slabá... nikdy nebudu... Nesmím!

kap.1. - Dívka která nemá nic KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama