Bolest je důkazem že žiju kap.2 - Když vás najde minulost...

24. ledna 2013 v 17:32 | Konoko Yoyo |  Bolest je důkazem že žiju - série
Kapitola 2. Když vás najde minulost...
UPOZORNĚNÍ: slečna má velice pestrý slovníček :D , a asik... nic :_D yaoi ani yuri to není takže v poho :)


Dneska bylo všechno stejné... Jako obvykle prší. Nemám ráda jaro, pořád jen prší. I když je to lepší, než když praží slunko. Nenávidím vedro. Připomíná mi to co se stalo... ,,Hej ty..." zachraptěl za mnou otravný hlas tlusťocha s pálkou v ruce.Nebyl sám.... Mezi partičkou lidí byli i ti dva ze včerejška. ,,Včera sis moc vyskakovala nemyslíš?!" zašklebil se právě ten co přišel o zub a všech šest týpků se jen přiblble chychotali... ,,Áha, to jsi ty... Včera jsi dostal pořádně na prdel Ale vypadá to že sis dneska přivedl kamarády... Ano ano s těma bassebólkama ste fakt velcí kluci." ,,Já vím já vím.... A ty to teď taky pěkně schytáš..." zasmál se a pak se dal do rychloběhu ke mě. Začala další zdlouhavá bitka. Velká přesila na mě byla znát. Byla sem vyčerpaná ale přesto sem dosáhla svého. Po tom co sem zmákla zbít pět z nic, ostatní se dali na úprk, následováni svými zbitými kolegi.
,,Ty vole, ty vole, ty vole..." sičela sem při doteku na svou obvázanou ruku. Dostala sem po ní několik pěkných ran bassebolkou a nevypadaloto zrovna nejlépe. A noha? Levá noha na tom nebyla o moc lépe. Při sebemenším krůčku mi do ní vystřelovala nesnesitelná bolest. Ve velice malém tempu sem se doplazila mezi nejbližší uličku , tam sem se opřela o popelnici a snažila se rozdýchat štiplavou a naprosto nesnesitelnou bolest. ,,Hej... Nechceš pomoct??" Ále to snad né... Další rádoby slušňáček, co by mi chtěl nutně pomoct. Pozvedla sem hlavu s velice nemylím pohledem, ale kupodivu mě ten dotyčný docela překvapil. Neměl uslízlé vlasy ani nádherně upravenou uniformu. Vůbec se o něm nedalo říct "slušňáček". Chvilku sem ho probodávala pohledem. Měl rudé rozcuchané vlasy a přes sebe přehozenou mikinu s kapucí. Rozpárané kalhoty, na nichž vysel pásek s několika řetězi. No co... Stejně sem nejevila sebemenší zájem. Odvrátila sem hlavu a strhla si z obličeje náplast. Z mé včerejší rány ztékaly další proudy krve. Jelikož sem dostala přes pusu, krev se zase zpustila. ,,Němá?? No tak fajn... Ukaž pomůžu ti." ,,Nesahej na mě, já si poradím." odsekla sem mu hnusně a dál věnovala svým problémům. On se mezitím přemístil vedle mě a a pevně mi sevřel ruku. Tu zraněnou! Vytřeštila sem na něj oči a bolestivě zasičela. ,,Bolí co..?" pousmál se, snad výsměšně. ,,Pusť..." ,,Pomůžu ti, tak buď trochu milejší..." ,,Ha?! Milejší?? A co po mě ku°va chceš?!" ,,Chci ti jen pomoct..." Ten naprostý klid v jeho hlase, mě tak strašně štval... Nevím co po mě sakra chce, ale to jakým způsobem mi drží ruku zápěstí, zatraceně bolí! ,,Mohla bys mě laskavě pustit..." Vítězně se usmál a ruku mi chytl jemněji... mírněji... Ale nepustil ji!!! ,,Hej počkej!!" vyštěkla sem po něm když se jal odmotávat obvaz, který zakrýval moji pravou ruku... Chtěla sem se mu vytrhnout, ale on mi zase stiskl ruku a já to vzdala. To je poprvé co mě někdo dokázal uklidnit. Využil mého zranění! Hajzl! Čím více byl obvaz dole, tím více se ta červená hlava divila. Nejen že byla moje ruka zbarvena do všech barev duhy, ale taky ji zdobilo "pár" řezných ran a to ne zrovna malých... Vypadalo to že se chce na něco zeptat, ale potom ho odradil můj mrazivý pohled. ,,Vypadá to že máš nalomenou kost, ale nejsem si tím jistý..." ,,Ale... Pán je taky doktor..." ohrnula sem nos. ,,Ne" řekl hrubě ,,ale věř že o tom z vlastních zkušeností něco vím..." ,,Z vlastních zkušeností ha??...." Po tom co mi důkladně prověřil ruku (jen ji okukoval tu a tady...), se velice vážně zeptal. ,,Desinfekce?" ,,Cože??" ,,Vydesinfikovala sis ty rány??" vysvětloval podrobněji... ,,No... ne... Proč bych to dělala?!" odsekla sem a dál přemýšlela proč tady s nějakým blbečkem marním čas. Nebo proč marní on čas se mnou? ,,No možná proto, aby se ti tam nedostaly bakterie a nezačala ti třeba přinejhorším odumírat ruka. Otrava krve? Žloutenka?? Nic ti to neříká?! Nechápeš co se může stát??" vyjel po mě najednou, nacož se zastavil a chytil menší záchvat smíchu. No... Záchvat... Prostě se smál! ,,Co... co je tu tak vtipné?!!" ,,Nic nic... Jen ten pohled! :_D " ,,Co- cože?! Nechej mě už konečně napokoji a jdi už ku°va do p°dele!!" ,,Klid s tím ostrým jazykem." ,,Odcházím!" vyhrkla sem a otočila se směr východ uličky, když mě najednou přitiskl ke stěně. Hodila sem na něj hnusný pohled ale hned na to sem se zatraceně divila. On si sundal... Sundal si mikinu a začal si sundávat triko. ,,Co-co... co to...." ,, No víš.... krvácí ti koleno." klekl si a svým trikem mi krvácející koleno zavázal. Ani sem si nevšimla že to koleno krvácí.... Nebo že bych s ním vůbec něco měla! Mezitím co sem přemýšlela jak se to s tím kolenem stalo, on si oblékl mikinu. ,,Si sice silná ale nemáš strategii, ani nemáš nikoho kdo by tě vytáhl z problémů. Když nebudeš alespoň trochu přemýšlet před tím než se po hlavě vrhneš do bitky, budeš to mít špatné..." ,,Počkat... chceš mi tím naznačit že jsem blbá?! Ty... ty..." ,,Takashi..." ,,To je jedno!! A víš co... Prostě mě nechej být! Já pomoc nepotřebuju a ani sem ji nikdy nepotřebovala..." ,,Ale potřebovala..." zadržel mě v odchodu ,,nebo snad ne? Naru... chan..." Cože?? To nemůže být.... Snad nemůže myslet.... Zná mé jméno a... Určitě tím nemyslí..... ,,O čem... o čem to mluvíš?..." zeptala sem se a šlo na mě poznat určité znepokojení. ,,Ty moc dobře víš o čem mluvím Naru..." odpověděl vážně a probodával mě pohledem zkrz na zkrz. ,,Potřebovala si pomoct a já ti taky pomohl." ,,Né... to... nevím o čem mluvíš, asi sis mě s někým spletl..." koktala sem nervózně. ,,A odkud teda znám tvé jméno Naru?! A odkud vím že si před deseti lety byla ojetí znásilnění?! Jak bych taky..." ,,DRŽ HUBU!!" přerušila sem ho a svalila se k zemi. ,,Už nic neříkej... Nevíš...! NEMÁŠ NEJMENŠÍ PONĚTÍ O TOM JAKÉ TO JE!!!" Oči mi zesklenatěli ´, ale nebrečela sem. Hlavou se mi prítaly vzpomínky... Nehezé a bolestivé vzpomínky mezi němaž se se-tam mihl obraz malého rudovlasého kluka. ,,A právě proto tu sem... Chci ti pomoct." dodal opět klidně. ,,Pomoct zapomenout?! Tys mi to právě připoměl!! Já už nechci... nechci minulost... tudíš ani tebe!!!!! Nechci tvoji pomoc!!!!" Chvilku bylo ticho. Takashiho tvář už nezdobil úsměv, ale objevil se pohled mírně zklamaný. ,,Naru-chan... Nechceš zajít k nám.... Na čaj a tak?? Akorát tu promrzneš..." Zavrtěla sem hlavou na nesouhlas... ,,Jen ti dám čaj... sušenky..." opět se pousmál ,, ohřeješ se a pak si zase půjdem každý po svém." dodal ještě a pak ke mě natáhl ruku.

kap.2 - Když vás najde minulost KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Konoko Ayame Konoko Ayame | 23. února 2013 v 16:59 | Reagovat

Sestřičko, sestřičko...syčela se píše s tvrdýn y :DD
Mohla bys sem přidat další kapitolu, víš, že mě to baví ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama