Březen 2014

"Ztracená" láska 2. kapitola

25. března 2014 v 15:06 | Ayame-chan |  "Ztracená" Láska
Ehm ehm :D zase po dloooouhé době zdravím :D já vím že bych zasloužila, aby mě Chiko vykopla z okna, jak slibuje už nějakou dobu :'D ale já neměla čas :///
No každopádně můj zdravotní (o duševním nehodlám polemizovat :_D) stav je teď takový nestabilní, jsem po operaci štítné žlázy, takže nemám moc čas psát nebo tak, ale řekla jsem si, že alespoň něco sem přidám :)
A k tomu...budu si dělat nový blog, protože tenhle zaostává, sestřičky nejsou moc aktivní (totiž vůbec) a já popravdě taky moc ne, tak tohle bude poslední kapitola na tenhle blog, kdyby jste si chtěli potom někdo přečíst další, budu ráda :) a budou na novém blogu. Mám ráda psní a jsem moc ráda, když se to líbí i někomu jinému, než mě :__D
Tak hezké počtení ^^


"Vypadáš nějak zaraženě" podotkl jsem směrem k Ichiyovi, když jsem přišel ke stolu.
"Trochu" přisvědčil.
"A proč?"
"Protože jsem potkal někoho, koho jsem potkat nechtěl"


"A to koho?" ani jsem si nesedal, další sklenici minerálky bych už neunesl.
"Myslím, že to je vcelku nepodstatná věc vzhledem k tomu, že ses nejspíš počůral." Ukázal na mokré nohavice a já jsem zrudnul až ke kořínkům vlasů.
"Jdi do háje, Ichiyo, takové vtipy si nech, vždyť si viděl, že jsem se polil!" bože, ten kretén mi ale dokáže zkazit náladu.
A tak jsem ve svém momentálním rozpoložení totálního ztrapnění jaksi opomněl na to, že mi neřekl, koho to vlastně viděl.
"Tebe dokáže všechno tak dokonale naštvat, až to bolí, ty pako." Ušklíbl se pobaveně, ale dál mě neprovokoval, nejspíš věděl, že se mnou a vtipy je to marné.
"A můžeš mi vysvětlit, proč si oblíkáš kabát?"
"Protože odcházím s tebou nebo bez tebe, to mi je jedno, ale jestli uvidím minerálku nebo jakoukoliv tekutinu před tím, než budu mít vyprahlé celé tělo, tak tě zmlátím." Trucovitý výraz v mojí tváři nejspíš nepůsobil dostatečně nebezpečně, a tak jsem Ichiyovi způsobil záchvat smíchu.
"Dobře, dobře. A necháš mě to zaplatit?"
"Když jinak nedáš?" pokrčil jsem rameny a šel čekat ven. Ten přísný výraz číšníka, kterému nejspíš vadilo, jak jsem řval na celou kavárnu, byl mírně znepokojující. Ale pouze mírně.
Otevřel jsem dveře kavárny ve chvíli, kdy jsem se díval do mobilu kolik je hodin, a tak jsem, dneska už podruhé, vrazil do pohledného blonďáka. Tentokrát to ustál a měřil si mě překvapeným pohledem.
"Jejda, promiň." Omluvil jsem se pohotově už ze zvyku, ale když jsem se odhodlal zvednout pohled, setkal jsem se s pohledem pomněnkových očí.
"Ale vážně. Buď jsi vážně takové nemehlo anebo jsi slepý. Upřímně nevím, co je děsivější." Uchechtl se a z překvapeného pohledu se stal výsměšný.
"Ani jedno ani druhé. Nemůžu za to, že si vždycky vybereš nevhodnou dobu na objevení se." Odfrkl jsem si pohrdavě a díval se mu do očí, které vysílaly na moje poměry až moc pozitivních vln.
"No tak to se omlouvám, že se vracím domů, pane Úsměv? Co to je?" ten provokativní tón hlasu se mi ale vůbec nelíbil.
"Bydlíš v kavárně?" nadzvedl jsem tázavě obočí.
"Jasně, ty sedačky jsou vcelku pohodlné a bar se v noci vždycky šikne, víš co."
"Vtipné"
"Příroda mi udělila vtipnost spolu s krásou, nemyslíš? Ale abych ti to upřesnil, tak ta kavárna patří mým rodičům a tenhle vchod vede i do druhého patra aneb tam, kde máme byt"
"Takže se jmenuješ Banley, předpokládám, jako ta kavárna?"
"Úvaha je správná." Pokrčil rameny.
"To mi hrozně připomíná jedno jméno a taky bych se vsadil, že není japonské."
"Nejsem Japonec, i když jsem tu už jednou nějakou dobu žil. Ale to je jedno. Když dovolíš, tak bych rád vešel do svého domu, ale stojíš ve dveřích."
"Nedovolím, já neuhnu někomu, kdo spadl po hlavě do modré barvy a ještě si to nestačil umýt." Ušklíbl jsem se. To má za to nemehlo.
"Ještě řekni, že mi to nesluší!" vypadal vážně dotčeně.
"Ale, já nemám ve zvyku snižovat lidem jejich sebevědomí, namyšlenej náfuko" Vážně jsem se musel držet, abych si udržel vážný výraz. Měl jsem sto chutí vypláznout na něj jazyk.
"Nemotorné nemehlo"
"Já nejsem nemotorný!"
"A copak já jsem namyšlený?!"
"Beztak jsi."
"A to říká někdo, kdo dokáže vrazit do jednoho člověka hned dvakrát za sebou."
"Ne, že bych chtěl rušit tuhle vášnivou hádku, která byla mimochodem jistě vysoce účelná, a když pominu fakt, že tu stojím už deset minut a pořád nemůžu vyjít, protože mi cestu blokuje kamarád, který se hádá s vlastníkem kavárny, do které jsem dal peníze, tak tě velice rád poznávám." Z Ichiyova hlasu sice kapala ironie, ale natáhl k tomu idiotovi ruku a mile se usmál.
"Gratuluju k dobrému výběru kámoše, s tím se fakt nudit nebudeš." I on natáhl ruku k Ichiyovi a opětoval úsměv.
Nevím, jestli ty blesky se zdáli jenom mě, ale něco mi říkalo, že kámoši rozhodně nebudou.
"Já si ho vážím."
"Bezpochyby. Řekneš mi svoje jméno?"
"Ichiya Kurama a tenhle idiot…"
"Hej!"
"…to je Soraru Roodney"
Po vyslovení mojeho jména se na mě ten kluk jenom vyděšeně podíval. Nedokázal jsem určit, co měl ten pohled znamenat, ale bylo tam něco jako překvapení smíšené s vyděšením.
"A ty?"
"Moje jméno je Michael Banley, ale v Japonsku mi říkali…ale to je jedno. Uvidíme se ve škole!" zakřenil se na nás ještě, a pak zmizel za dveřmi kavárny.
"Vážně jsem o tohle seznámení nestál." Pokáral mě Ichiya pohledem, ale nakonec si poraženecky povzdechl a nakonec se usmál.
"Nechceš u mě přespat? Taťka je zase na služební cestě."
"Asi jo, ale budeš u nás muset zůstat na večeři, protože máme sladké palačinky a o ty já přijít nehodlám." Představa, že by moje palačinky polévané čokoládou snědla sestra, byla hrozná.
"To rozhodně neodmítnu."

"Mami jsem doma! A je se mnou Ichiya!" vykřikl jsem na celý dům a pobídl Ichiyu dál do domu.
Když jsme přišli do kuchyně, líbnul jsem mamku na tvář a posadil se ke stolu.
"Ahoj, omlouvám se za vyrušení"
"Páni, ahoj Ichiyo, tebe jsem tu dlouho neviděla. Dáš si s náma večeři?" moje mamka byla ten typ, který byl ke všem milý a hodný a nikdy na nikoho nezvýšil hlas. To všechno doháněl můj táta. Ten ne, že by byl zlý, ale staral se o naši pořádnou výchovu, takže z něj byl cítit respekt. Dneska měl jít na noční, takže spal.
"Rád bych" sedl si vedle mě a moje drahá matinka ho hned začala zpovídat, že je to moc pěkný kluk, tak jestli někdy přivede přítelkyni a podobné kecy. Brala ho jako vlastního, když on mamku neměl. Umřela při porodu.
Když usoudila, že už ví všechno, co potřebuje a má hotovou večeři, nachystala ji na stůl a zavolala ségru.
"Yori! Dělej, večeře!"
Chvíli se nic nedělo, ale za chvíli se ozval dusot, jak běžela po schodech a přiřítila se do kuchyně.
"Máme návštěvu?" podivila se hned na prahu, ale sedla si naproti mně a čekala na svoji porci.
Nevím proč, ale vždycky si Ichiyu přeměřila, jakoby ho nikdy neviděla, i přes to, že v létě tu býval častěji, než ona.
"Ne, nemáme, to je pouze projekce" pronesl jsem uštěpačně na její účet, no ona si z toho moc nedělala. Netečnost možná máme v rodině, kdo ví.
"Dobrou chuť" popřála nám mamka a sedla si vedle Yori.
Palačinky, které se rozplývají na jazyku, krásná jemná chuť čokolády, mmm, miluju to.
"Takhle nacpaný jsem nebyl dlouho. Chceš, abych přibral, mami?" hladil jsem si plné bříško a Ichiya na mě stočil pohled To jako fakt?
"Byla bych ráda, kdybys něco přibral, jsi hrozně vyschlý" její ustaraný pohled mě štval. Takové tintítko jsem přece nebyl!
"Tuhle debatu nehodlám vést" našpulil jsem rty, ale pak jsem se ještě obrátil na mamku "Můžu dneska přespat u Ichiyi?"
"No proč ne? A zítra je sobota, tak můžete přijít na oběd."
"Jasně, tak pa." Políbil jsem ji zase na tvář, ségře jsem procuchal vlasy a s Ichiyou v patách šel do pokoje.
"Mojí sestřičce se líbíš." Začal jsem mezitím, co jsem si balil věci.
"Hm"
"Možná by si to s ní mohl zkusit."
"Hm"
"A nebo se ti…proč se na mě tak díváš?" pozvedl jsem jedno obočí, když jsem zpozoroval jeho pohled.
"Hledám to místo, kde si přibral." Zakroutil černovlasou hlavou.
"To myslíš vážně?"
"Co?" vypadalo to, jakoby se právě probral.
"Já ti tady nadhazuju moji sestru a ty hledáš moje špeky."
"A jo tohle. Proč myslíš? Neměl by si svoji sestru spíš hlídat a kluky od ní odhánět?"
"No jo, ale od toho, co zjistila jaká je moje sexuální orientace, začala na tebe koukat tak nějak divně, tak ať jí dokážeš, že mezi náma nic není." Uvedl jsem ho na pravou míru mého návrhu.
Zjistila to, když mě viděla líbat se za školou s jedním klukem. Byl tu jako výměnný student z Ruska, tak proč ne že? No a od té doby mě hlídá, jakoby se bála, že Ichiyu nakazím.
"Mám jí říct, že mezi náma nic není?" optal se mě s úsměvem.
"Mohl by si." Zaculil jsem se na něj, ale to, co řekl potom mě dostalo.
"Ale co když to tak nechci?"